Luboš: tedy čumím, až budu kandidivat, nebo budu potřebovat řečníka, tak tě tedy beru všemi deseti :-)))<BR>
Tom B/W: smál jsem se Ivanovi, doufám že jsi to tak pochopil :-)
taky se někdy bojím... ještě že náme internet (paradoxně taky technický výdobytek této doby), že si o tom můžeme svobodně popovídat... velká poklona Lubošovi, takhle bych to vyjádřit neuměla, ale cítím to taky tak. Jsem ráda, že v tom nejsem sama, že je nás víc. Třeba bývalý šéfredaktor Koktejlu J. Formánek o tom napsal krásnou knihu Prsatý muž... (jak odjel za indonéskými domorodci, aby něco ztraceného zase našel)
Luboš se pěkně rozepsal, vcelku to vystihl, já osobně bych s indiány neměnil, chyběla by mi ta "poezie
techniky" , kterou potřebuje pro své estetické "obžérství " všeho druhu, ale v každém případě se jedná o mimořádnou fotku ...
...tato fotografie má mnoho rovin...
<BR>...pokud bych ji viděl jen tak volně a bez názvu, dokonce bych řekl, že zde vidím poesii skladové periferie – tu zvláštní bizarní a zvrácenou poesii periferie města současné spotřební společnosti...
<BR>...poesii zvláštního ztraceného – člověčí přirozenosti odcizeného světa...
<BR>...poesii místa, které ačkoliv přeplněné lidmi zároveň zeje jakousi zlověstnou kulturní prázdnotou...
<BR>...určitě jde o poesii, protože poesie je vše...
<BR>...existují však různé druhy poesie – a tato fotografie na mne působí především poesií „ztracenou“ a částečně i poesií „morbidní“... ...tím však nemyslím nic špatného k této fotografii, ba naopak, tato fotografie na mne působí, a to velice silně...
<BR><BR>Ivan Rusek se nemýlil v tvrzení, že se najde nějaký moula, který zde bude hledat poesii... ...ano, tím moulou jsem já (určitě nejsem sám) protože tato scéna je pro mne skutečně nabyta poesií... ...a jak jsem již kvákal – tou zvláštní až morbidní poesií ztraceného světa, který je zároveň kdesi v té velké hyperkrabici nabytý až k prasknutí nesmírně lákavým zbožím...
<BR><BR>...za nejmorbidnější (pokud stále setrváváme u verze vstřebávání verze bez názvu) považuji tu neonovou vánoční výzdobu na sloupech veřejného osvětlení...
<BR><BR>...už jen v tomto detailu je koncentrováno mnohé z morbidity totalitní společnosti, ve které jsou diktátorem peníze... ...ty neóny nejsou vánoční výzdobou, nýbrž znesvěcením Vánoc a symbolem jejich transformace v největší rejžovačku roku a všelidového spotřebního běsnění...
<BR>...nakupuj ve velkém = jseš IN, nenakupuješ li ve velkém = jseš pro společnost nebezpečným živlem, drhnoucím v jinak dobře promazaném soukolí – jseš pro společnost neužitečným odpadem, který možná brzo vyletí tím komínem na obzoru (a to ještě pořád nejsme u verze fotografie s názvem...)
<BR><BR>(abych předešel nedorozumění, uvedu, že rozhodně si nemyslím, že bych znal lék – jakékoliv socialistické pokusy jsou ještě větším zlem – přímo ďábelským pokušením... ...na svobodu rozhodování jednotlivce se nesmí sahat, avšak je otázkou, jak skutečně svobodný jedinec může být ve společnosti, ve které je takřka vše podřízeno hmotnému zisku...
<BR><BR>...uvědomuji si, že se nacházíme v začarovaném bludném kruhu, ze kterého zřejmě nelze vystoupit...
<BR>...svitla mi však nepatrná naděje – mám právě něco rozečteného o způsobu života původních severoamerických indiánů, který spolehlivě fungoval tisíce let, a který možná nakonec přežije případný (netvrdím však že nutný) kolaps extrémně dravé spotřební společnosti, fungující do značné míry stylem „po nás potopa“...
<BR>...jestli jsem tu knihu pochopil správně, tak ti indiáni dokázali žít i bez elektrických zubních kartáčků... ...a místo televizního přijímače se scházeli u praskajícího ohně... ...a prý často tancovali, a prý věnovali zábavě a „volnému“ společenskému životu mnohem více času než současní velmi zaměstnaní „západní“ lidé ...já vím, vše má své pro a proti, asi je to úplná pošetilost, ale tak nějak začínám chápat, že tuto planetu opravdu nelze beztrestně celou vybetonovat a uzavřít se na celé dny a roky do svých kanceláří a výrobních hal a...)
<BR><BR>Tome, tak i takovéto úvahy mne napadají při prohlížení této fotografie... ...a to ještě stále nejsme u její verze s názvem...
<BR><BR>...mně se tato fotografie líbí i jen tak – čistě obrazově... ...má takovou tu undergroundovou atmosféru okamžiku, ve kterém se nic neděje, o kterém o nic nejde, a ačkoliv auta jedou a s komína stoupá dým, vše je zároveň nehybné...
<BR><BR>...atmosféra zimní plískanice z období, kdy se její setrvávání jeví jako ještě nekonečně dlouhé...
<BR><BR>...ten zvláštní smutek slunce, které sice zcela evidentně právě svítí, ale zároveň jako kdyby nesvítilo...
<BR><BR>...plískanicovou atmosféru umocňují čmouhy na skle od stěrače stírajícího plískanici... ...ty čmouhy zde sedí, a pokud je zde někdo proti těmto obloukovým čmouhám, není dostatečně připraven pro vnímání poesie v jejích „všedních“ podobách...
<BR><BR>...stačí se jen dívat trochu déle, a bez předsudků vstřebávat...
<BR><BR>...jde o banální okamžik – „statickou momentku“ z auta, avšak v její všednosti nabitou tou zvláštní „letmou“ poesií...
<BR><BR>...slovo poesie zde neskloňuji tolikrát, abych udělal radost Ivanovi Rusekovi, ale protože tato fotografie na mne opravdu působí, a to v mnoha rovinách, včetně těch dějiných nejhrůznějších a nejtemnějších...
<BR><BR>...ale pokud jsme ještě stále u verze bez názvu, se zde zmíním i o humorných detailech... ...například EUROPARK... ...hm, tak už vím, jak má vypadá park podle evropské normy... ...zřejmě má být zastřešený, aby do parku nepršelo... ...a smí se v europarku sedět na lavičce a jen tak chytat lelky...? ...ale to jen tak blbnu... ...i přes děsivou byrokracii rozhodně nejsem euroskeptikem... ...vždycky jsem se těšil, že až vstoupíme do Evropy, stanu se Evropákem (slovy: Ev-ropákem)... ...a toto krajinářské zátiší je vlastně dostatečně (ev)ropácké... ...a když ten sloup a značka vzadu trochu lépe zakryje to druhé písmeno „R“ a nad „A“ vznikne čárka (což se vlastně tak trochu již stalo) tak nám vznikne slušivý nápis EUROPÁK... (možná EUROPÁK roku...)
<BR><BR>...nojo, když jde o verzi bez názvu, tak si mohu dovolit pokusit se i takhle trochu zažertovat...
<BR><BR>...ale když si prohlížím verzi s názvem, tak jdou všechny žerty stranou...
<BR><BR>...jak zranitelná je lidská společnost... ...a jak snadno ovlivnitelná je lidská mysl... ...a jak je snadné celospolečensky i osobně neodolat zlu – a to i tomu největšímu... ...tato fotografie ve verzi s názvem je mementem a relativně nenápadným, ale snad právě proto intenzivním varováním...
<BR>
Jsem si pročetl spodinu a popřemýšlel nad odvahou dotknout se tolik let citlivých míst, na kterých je trvale usazen standartní model názoru, a jakýkoliv jiný je ihned považován za zrůdný. Pravdou, u této fotky, je nutnost přítomnosti názvu, bez něj je to o ničem. Tome, za odvahu. ( nebo zvědavost??)
jooo a jeste je tam na mne jakozto na minimalistu prilis nmoho zmatene rozlozenych krivek a zahybu, ploch a nerovnosti ..... je toho tam moc a clovek se nema ceho chytit, jdu si nyni pochutnat na tvych predeslych fotkach ;io))))
rek bych, ze ve sve podstate jsou nakupni megacentra stejne neosobni, jako koncentracni tabory. u obojiho je patrny absolutni nezajem o cloveka, pouze maximalni zisk z nej. potud paralely.
no tome, na mne to nemuze zapusobit uz proto ze : <br>
- casto jezdim kolem<br>
- nemam rad hapermakety bez garazi s kluzkou podlahou [neda se v nich trenovat drift] <br>
- ani komin spalovny v pozadi se mi prilis nelibi<br>
- pripada mi jako jentakcvak ..... proste je to ciste osdobni foto ktere potesi asi jen tebe :) .....
já myslím, že to spojení mezi fotkou a názvem je takové - já nevím - nucené? Prostě ta fotka mi tu představu sama o sobě nenavozuje. Ale že by to bylo focené bez rozmyslu - to by mě asi nenapadlo :-)
Petr Otípka: jak uz jsem rek. Vahal jsem dlouho, ale nakonec zvitezila zvedavost, jak to kdo vezme... Sranda to teda opravdu neni... Nevkus? Asi jak pro koho... Kdybych si delal legraci tak urcite...
Myslím si, že ta konstrukce (komín-název) je hodně ubohá - asi jako když fa Baumax dala do nabídky montovanej baráček ve stylu let 40. a nazvala ho Mauthausen (myslím) - reklama se nekonala akorát skandál...
jestli je to parodie na nějaký koncentrák a jestli ten komín má připomínat koncentrákové krematorium, tak to se na mě teda nezlob, ale spíš mi to přijde jako výsměch......
Docela chápu, že člověk občas může ujet - taky se mi to stává (ono stačí si třeba zesvětlit monitor či stáhnout jas na monitoru a zapomenout na to)... Ale tohle je pro mne problém v rovině obsahové, ne technické a to nějak nechápu - ale nechápu to u tebe v poslední době nějak moc často... :-(((
Ivane, je docela dobře možný, že se mi to ale ani trochu nepovedlo... Můžu tě ale ujistit, že to není cvak bez rozmyslu a dost dlouho jsem se odhodlával to sem dát... Spíš sem se bál reakcí o znevažování apod. Ale právě proto, že se to asi nepovedlo jsou reakce takové jaké jsou...
Komentáře (94)
Tom B/W: smál jsem se Ivanovi, doufám že jsi to tak pochopil :-)
techniky" , kterou potřebuje pro své estetické "obžérství " všeho druhu, ale v každém případě se jedná o mimořádnou fotku ...
...tato fotografie má mnoho rovin...
<BR>...pokud bych ji viděl jen tak volně a bez názvu, dokonce bych řekl, že zde vidím poesii skladové periferie – tu zvláštní bizarní a zvrácenou poesii periferie města současné spotřební společnosti...
<BR>...poesii zvláštního ztraceného – člověčí přirozenosti odcizeného světa...
<BR>...poesii místa, které ačkoliv přeplněné lidmi zároveň zeje jakousi zlověstnou kulturní prázdnotou...
<BR>...určitě jde o poesii, protože poesie je vše...
<BR>...existují však různé druhy poesie – a tato fotografie na mne působí především poesií „ztracenou“ a částečně i poesií „morbidní“... ...tím však nemyslím nic špatného k této fotografii, ba naopak, tato fotografie na mne působí, a to velice silně...
<BR><BR>Ivan Rusek se nemýlil v tvrzení, že se najde nějaký moula, který zde bude hledat poesii... ...ano, tím moulou jsem já (určitě nejsem sám) protože tato scéna je pro mne skutečně nabyta poesií... ...a jak jsem již kvákal – tou zvláštní až morbidní poesií ztraceného světa, který je zároveň kdesi v té velké hyperkrabici nabytý až k prasknutí nesmírně lákavým zbožím...
<BR><BR>...za nejmorbidnější (pokud stále setrváváme u verze vstřebávání verze bez názvu) považuji tu neonovou vánoční výzdobu na sloupech veřejného osvětlení...
<BR><BR>...už jen v tomto detailu je koncentrováno mnohé z morbidity totalitní společnosti, ve které jsou diktátorem peníze... ...ty neóny nejsou vánoční výzdobou, nýbrž znesvěcením Vánoc a symbolem jejich transformace v největší rejžovačku roku a všelidového spotřebního běsnění...
<BR>...nakupuj ve velkém = jseš IN, nenakupuješ li ve velkém = jseš pro společnost nebezpečným živlem, drhnoucím v jinak dobře promazaném soukolí – jseš pro společnost neužitečným odpadem, který možná brzo vyletí tím komínem na obzoru (a to ještě pořád nejsme u verze fotografie s názvem...)
<BR><BR>(abych předešel nedorozumění, uvedu, že rozhodně si nemyslím, že bych znal lék – jakékoliv socialistické pokusy jsou ještě větším zlem – přímo ďábelským pokušením... ...na svobodu rozhodování jednotlivce se nesmí sahat, avšak je otázkou, jak skutečně svobodný jedinec může být ve společnosti, ve které je takřka vše podřízeno hmotnému zisku...
<BR><BR>...uvědomuji si, že se nacházíme v začarovaném bludném kruhu, ze kterého zřejmě nelze vystoupit...
<BR>...svitla mi však nepatrná naděje – mám právě něco rozečteného o způsobu života původních severoamerických indiánů, který spolehlivě fungoval tisíce let, a který možná nakonec přežije případný (netvrdím však že nutný) kolaps extrémně dravé spotřební společnosti, fungující do značné míry stylem „po nás potopa“...
<BR>...jestli jsem tu knihu pochopil správně, tak ti indiáni dokázali žít i bez elektrických zubních kartáčků... ...a místo televizního přijímače se scházeli u praskajícího ohně... ...a prý často tancovali, a prý věnovali zábavě a „volnému“ společenskému životu mnohem více času než současní velmi zaměstnaní „západní“ lidé ...já vím, vše má své pro a proti, asi je to úplná pošetilost, ale tak nějak začínám chápat, že tuto planetu opravdu nelze beztrestně celou vybetonovat a uzavřít se na celé dny a roky do svých kanceláří a výrobních hal a...)
<BR><BR>Tome, tak i takovéto úvahy mne napadají při prohlížení této fotografie... ...a to ještě stále nejsme u její verze s názvem...
<BR><BR>...mně se tato fotografie líbí i jen tak – čistě obrazově... ...má takovou tu undergroundovou atmosféru okamžiku, ve kterém se nic neděje, o kterém o nic nejde, a ačkoliv auta jedou a s komína stoupá dým, vše je zároveň nehybné...
<BR><BR>...atmosféra zimní plískanice z období, kdy se její setrvávání jeví jako ještě nekonečně dlouhé...
<BR><BR>...ten zvláštní smutek slunce, které sice zcela evidentně právě svítí, ale zároveň jako kdyby nesvítilo...
<BR><BR>...plískanicovou atmosféru umocňují čmouhy na skle od stěrače stírajícího plískanici... ...ty čmouhy zde sedí, a pokud je zde někdo proti těmto obloukovým čmouhám, není dostatečně připraven pro vnímání poesie v jejích „všedních“ podobách...
<BR><BR>...stačí se jen dívat trochu déle, a bez předsudků vstřebávat...
<BR><BR>...jde o banální okamžik – „statickou momentku“ z auta, avšak v její všednosti nabitou tou zvláštní „letmou“ poesií...
<BR><BR>...slovo poesie zde neskloňuji tolikrát, abych udělal radost Ivanovi Rusekovi, ale protože tato fotografie na mne opravdu působí, a to v mnoha rovinách, včetně těch dějiných nejhrůznějších a nejtemnějších...
<BR><BR>...ale pokud jsme ještě stále u verze bez názvu, se zde zmíním i o humorných detailech... ...například EUROPARK... ...hm, tak už vím, jak má vypadá park podle evropské normy... ...zřejmě má být zastřešený, aby do parku nepršelo... ...a smí se v europarku sedět na lavičce a jen tak chytat lelky...? ...ale to jen tak blbnu... ...i přes děsivou byrokracii rozhodně nejsem euroskeptikem... ...vždycky jsem se těšil, že až vstoupíme do Evropy, stanu se Evropákem (slovy: Ev-ropákem)... ...a toto krajinářské zátiší je vlastně dostatečně (ev)ropácké... ...a když ten sloup a značka vzadu trochu lépe zakryje to druhé písmeno „R“ a nad „A“ vznikne čárka (což se vlastně tak trochu již stalo) tak nám vznikne slušivý nápis EUROPÁK... (možná EUROPÁK roku...)
<BR><BR>...nojo, když jde o verzi bez názvu, tak si mohu dovolit pokusit se i takhle trochu zažertovat...
<BR><BR>...ale když si prohlížím verzi s názvem, tak jdou všechny žerty stranou...
<BR><BR>...jak zranitelná je lidská společnost... ...a jak snadno ovlivnitelná je lidská mysl... ...a jak je snadné celospolečensky i osobně neodolat zlu – a to i tomu největšímu... ...tato fotografie ve verzi s názvem je mementem a relativně nenápadným, ale snad právě proto intenzivním varováním...
<BR>
- casto jezdim kolem<br>
- nemam rad hapermakety bez garazi s kluzkou podlahou [neda se v nich trenovat drift] <br>
- ani komin spalovny v pozadi se mi prilis nelibi<br>
- pripada mi jako jentakcvak ..... proste je to ciste osdobni foto ktere potesi asi jen tebe :) .....
Ivan: jak sem rek, to nema vubec cenu... :-(