nuz ja som chcel povedat, ze dokumentacne je to super. a teraz musim aj povedat ze sice ma to mrzi, ale myslim ze sem to nepatri. skor by admin mal cosi o p. Stechovi uverejnit mimo tychto hodnoteni
Kahlerově chorobě, poruše krvetvorby, při níž řídnou kosti a vytvářejí se na nich nádory, podlehl v pondělí 20. července dokumentarista a přední český fotograf Pavel Štecha.
Štecha byl bytostný homo politicus. Politika byla v jeho volné tvorbě přítomna vždy, i když "velké dějiny" fotografoval jen ve dvou nárazech: nejprve to byla vojenská intervence do Československa v srpnu 1968, pohřeb Jana Palacha v lednu 1969, nepokoje při prvním výročí okupace, a pak až demonstrace na Národní třídě 17. listopadu 1989 a následný mocenský zvrat. Politika totiž byla ve Štechově pojetí něčím, co se "dole" žije každý den, co se odehrává na ulicích a v příbytcích. Snadno viditelná všednost, která je pro většinu obyvatel nevýznamná, a tudíž vlastně neviditelná, měla pro Štechu obrovskou vypovídací hodnotu.
<B>Musím to zaznamenat</B>
Narodil se 20. prosince 1944 v Praze. Byl výtvarně nadaný, ale otec, který s komunisty vedl malou soukromou válku například tím, že si zařídil invalidní důchod, protože na ně nehodlal pracovat, mu výtvarnou školu zakázal. "Žádné komunistické hvězdy malovat nebudeš!" sdělil synovi a byla z toho zeměměřičská průmyslovka. Středoškolák Štecha se pobláznil do divadla Semafor a začal tam své idoly fotografovat, neboť od staršího bratra dostal darem aparát. Ve fotoklubu si jeho talentu povšiml teoretik Ludvík Baran a v roce 1967 byl Štecha přijat na FAMU. Představoval si, že po škole vyjede do ciziny na zkušenou a pak se vrátí, vybaven profesně i jazykově, aby tu všem ukázal. Ovšem Husákovým uzavřením hranic na podzim 1969 vzaly sny zasvé.
FAMU absolvoval v jedenasedmdesátém a následujícího roku se Štecha a generační spřízněnci Markéta Luskačová a Ivo Gil výrazně prezentovali v Roudnici nad Labem výstavou syrové dokumentární fotografie. Pak už něco takového dlouho nebylo možné. Štecha se živil různými zakázkami (například dokumentoval pořady v Československé televizi) a soustavně pracoval na několika cyklech. "Měl jsem silný pocit, že musím fotografovat, co se tu děje. Proto jsem si například zvolil za téma chalupáře, protože to byl obrovský fenomén, v sedmdesátých letech společnost velice ovlivnil," přibližoval fotograf vznik svého asi nejznámějšího normalizačního cyklu Majitelé chat.
Vyhledával mezioborový dialog: konzultoval a nejednou i přímo spolupracoval se sociology nebo s architekty, kteří vyhotovovali například územní studie, na nichž se podílel fotodokumentací. Díky velkorysosti profesora Jána Šmoka, ale i díky profesorově schopnosti hrát taktické hry s bolševickou vrchností získal nestraník Štecha na FAMU částečný úvazek coby asistent pro dokumentární tvorbu. Rukama mu prošla celá příští plejáda známých autorů.
Jako dítě si Štecha vyráběl svoje noviny a pracovat v těch opravdových bylo jeho přáním. Splnilo se mu roku 1992, kdy se stal vedoucím fotoreportérů v exkluzivně vedeném, ovšem ekonomicky sebevražedném deníku Prostor, který ještě téhož roku zanikl. Zanedlouho poté, jako již docent FAMU a čerstvý nositel ceny v soutěži World Press Photo (za snímek prezidenta Havla, kterak "naslouchá" andělskému troubení na obraze Mistra Theodorika), zvítězil v konkursu na vedoucího nově zřizovaného ateliéru fotografie na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Vedl jej až do smrti.
Vedle pedagogické a organizační práce nadále fotografoval, především architekturu. Netajil se tím, že s pádem komunismu ztratil coby dokumentarista téma; za touto etapou se před třemi roky ohlédl monografií U nás: 1968-1989.
<B>Uspořádat si čas</B>
Štecha jednak soustavně snímal Pražský hrad, je například spoluautorem velké monografie o Josipu Plečnikovi či edice tematických sešitů Fragmenty: v jednom každém se zaměřil na určité detaily architektury Hradu, a jednak fotografoval nově vznikající stavby, vesměs kvalitní a "trendové". Miloval pěkné předměty, čistý design, funkčnost. Přesně takový byl i jeho "vejminek" v Černošicích u Prahy, nevelký objekt, který Štechovým navrhl Martin Rajniš. Stojí vedle rodinného domku, který manželé přenechali dceři a její rodině. V tomhle útěšném prostředí sbíral síly pro potýkání s chorobou, která si ho vybrala. Chemoterapie, opakované autotransplantace buněk kostní dřeně, bolesti. Byl statečný: "Buď tomu podlehnete a upadnete do depresí, nebo si řeknete, že se z toho neposerete. Svůj čas si mohu díky tomu lépe uspořádat, nemusím dělat úplné blbosti, honit se za nesmysly, za penězi," řekl v jednom z rozhovorů, v nichž se o nemoci neostýchal zmínit.
Byl fotografem odcházejícího světa nejen proto, že jádro jeho díla tkví ve vizuálně vytříbeném dokumentování toho, "jak jsme tu žili", nýbrž i přístupem k fotografickému médiu. V předloňské profesorské přednášce se Štecha zamýšlel nad důvěryhodností fotografie jako takové, nad tím, jak je pro něho důležité, zda "zobrazená situace má reálný podklad nebo zda se více a více pohybujeme ve světě virtuálním". Většina fotografů nastupující generace možnosti například elektronické manipulace obrazu takhle eticky neprožívá. Prostě ji provozuje.
Komentáře (20)
tak tady
http://www.gallery.cz/gallery/en/Vystava/2001_03/Ramec_V.html
<A href=http://www.gallery.cz/gallery/en/Vystava/2001_03/Ramec_V.html>
Kahlerově chorobě, poruše krvetvorby, při níž řídnou kosti a vytvářejí se na nich nádory, podlehl v pondělí 20. července dokumentarista a přední český fotograf Pavel Štecha.
Štecha byl bytostný homo politicus. Politika byla v jeho volné tvorbě přítomna vždy, i když "velké dějiny" fotografoval jen ve dvou nárazech: nejprve to byla vojenská intervence do Československa v srpnu 1968, pohřeb Jana Palacha v lednu 1969, nepokoje při prvním výročí okupace, a pak až demonstrace na Národní třídě 17. listopadu 1989 a následný mocenský zvrat. Politika totiž byla ve Štechově pojetí něčím, co se "dole" žije každý den, co se odehrává na ulicích a v příbytcích. Snadno viditelná všednost, která je pro většinu obyvatel nevýznamná, a tudíž vlastně neviditelná, měla pro Štechu obrovskou vypovídací hodnotu.
<B>Musím to zaznamenat</B>
Narodil se 20. prosince 1944 v Praze. Byl výtvarně nadaný, ale otec, který s komunisty vedl malou soukromou válku například tím, že si zařídil invalidní důchod, protože na ně nehodlal pracovat, mu výtvarnou školu zakázal. "Žádné komunistické hvězdy malovat nebudeš!" sdělil synovi a byla z toho zeměměřičská průmyslovka. Středoškolák Štecha se pobláznil do divadla Semafor a začal tam své idoly fotografovat, neboť od staršího bratra dostal darem aparát. Ve fotoklubu si jeho talentu povšiml teoretik Ludvík Baran a v roce 1967 byl Štecha přijat na FAMU. Představoval si, že po škole vyjede do ciziny na zkušenou a pak se vrátí, vybaven profesně i jazykově, aby tu všem ukázal. Ovšem Husákovým uzavřením hranic na podzim 1969 vzaly sny zasvé.
FAMU absolvoval v jedenasedmdesátém a následujícího roku se Štecha a generační spřízněnci Markéta Luskačová a Ivo Gil výrazně prezentovali v Roudnici nad Labem výstavou syrové dokumentární fotografie. Pak už něco takového dlouho nebylo možné. Štecha se živil různými zakázkami (například dokumentoval pořady v Československé televizi) a soustavně pracoval na několika cyklech. "Měl jsem silný pocit, že musím fotografovat, co se tu děje. Proto jsem si například zvolil za téma chalupáře, protože to byl obrovský fenomén, v sedmdesátých letech společnost velice ovlivnil," přibližoval fotograf vznik svého asi nejznámějšího normalizačního cyklu Majitelé chat.
Vyhledával mezioborový dialog: konzultoval a nejednou i přímo spolupracoval se sociology nebo s architekty, kteří vyhotovovali například územní studie, na nichž se podílel fotodokumentací. Díky velkorysosti profesora Jána Šmoka, ale i díky profesorově schopnosti hrát taktické hry s bolševickou vrchností získal nestraník Štecha na FAMU částečný úvazek coby asistent pro dokumentární tvorbu. Rukama mu prošla celá příští plejáda známých autorů.
Jako dítě si Štecha vyráběl svoje noviny a pracovat v těch opravdových bylo jeho přáním. Splnilo se mu roku 1992, kdy se stal vedoucím fotoreportérů v exkluzivně vedeném, ovšem ekonomicky sebevražedném deníku Prostor, který ještě téhož roku zanikl. Zanedlouho poté, jako již docent FAMU a čerstvý nositel ceny v soutěži World Press Photo (za snímek prezidenta Havla, kterak "naslouchá" andělskému troubení na obraze Mistra Theodorika), zvítězil v konkursu na vedoucího nově zřizovaného ateliéru fotografie na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Vedl jej až do smrti.
Vedle pedagogické a organizační práce nadále fotografoval, především architekturu. Netajil se tím, že s pádem komunismu ztratil coby dokumentarista téma; za touto etapou se před třemi roky ohlédl monografií U nás: 1968-1989.
<B>Uspořádat si čas</B>
Štecha jednak soustavně snímal Pražský hrad, je například spoluautorem velké monografie o Josipu Plečnikovi či edice tematických sešitů Fragmenty: v jednom každém se zaměřil na určité detaily architektury Hradu, a jednak fotografoval nově vznikající stavby, vesměs kvalitní a "trendové". Miloval pěkné předměty, čistý design, funkčnost. Přesně takový byl i jeho "vejminek" v Černošicích u Prahy, nevelký objekt, který Štechovým navrhl Martin Rajniš. Stojí vedle rodinného domku, který manželé přenechali dceři a její rodině. V tomhle útěšném prostředí sbíral síly pro potýkání s chorobou, která si ho vybrala. Chemoterapie, opakované autotransplantace buněk kostní dřeně, bolesti. Byl statečný: "Buď tomu podlehnete a upadnete do depresí, nebo si řeknete, že se z toho neposerete. Svůj čas si mohu díky tomu lépe uspořádat, nemusím dělat úplné blbosti, honit se za nesmysly, za penězi," řekl v jednom z rozhovorů, v nichž se o nemoci neostýchal zmínit.
Byl fotografem odcházejícího světa nejen proto, že jádro jeho díla tkví ve vizuálně vytříbeném dokumentování toho, "jak jsme tu žili", nýbrž i přístupem k fotografickému médiu. V předloňské profesorské přednášce se Štecha zamýšlel nad důvěryhodností fotografie jako takové, nad tím, jak je pro něho důležité, zda "zobrazená situace má reálný podklad nebo zda se více a více pohybujeme ve světě virtuálním". Většina fotografů nastupující generace možnosti například elektronické manipulace obrazu takhle eticky neprožívá. Prostě ji provozuje.