# Michal Duchek: jo, tohle je ten okamžik, kdy jsem se na IlfordPan 100 definitivně naštval, protože na ilford.cz měli páni od Ilforda nejaký nesmyslný vyvolávací časy a já ten negativ strasne podvyvolal - jsem pak musel z nouze zvetsovat na tvrdou gradaci ... byl jsem dost naštvanej

tvoje fotky mám rád, jsou citlivé... ale tahle mi z toho nejak vybocuje: jednak si myslim, ze je prilis "jednoduše" řešená... a pak, kdybych porovnával Drtikolem, ktery se na tomhle poli docela vyřádil, tak mi prijde, že to nema tu invenci a magičnost

# Pavel Záhorec: jsou tam dva stíny, světlo tak vykouzlilo... ten druhý vrhá přizvednutý okraj papíru, neboť si to architekti nejak nedokonale přišpendlili... bylo to ve vinárně, která je zbudovaná ze starého mlýna na Kampě, zrovna tam probíhala nějaká výstava plánů architektů... ale je to jenom taková rychlá momentka, v podstatě "lomo style", jenom pro Dittu co se nerada fotí... a ráda pije mojito...

pekný, fajnový, surrealistický ... že tys to nezvetšoval anebojoo? tou barevnou hlavou ;-)) = Líbí

chybi tam vystrelenej mozek, ty dlazdicky si o to primo rikají... jinak je to v leve casti takove nevyuzite... ohnisko me spise irituje

steff je OK, ale to pozadi mi prijde nejaky divny (asi dopatlany v PS)

krasna tonalita! a samozrejme i ty divne predmety ;o)

a hle, při mé roztržitosti, bodovati jsem zapomněl..

Já mám na podzim a v zimě, když fouká a sněžívá přečasto poetickou náladu ... a koní šikmobrázky ať s psíkem (či bez psíka) poslední dobou tyto verše z hlubin mé školní paměti dolují:



Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji

a tichý doprovod k ní pozdě za večera pěji.



Hráč náruživý zádumčivých, sešeřelých nálad,

chci míti divné kouzlo starých, ironických balad.



A na zděděnou violu svou těm jen, těm jen hraji

již k ránu v nocích nejistých do dálek naslouchají...



Mé melodie chtějí míti smutek všeho toho,

co rostlo, vykvetlo a zrálo marně, pro nikoho.



A míti toho naději a neurčitou něhu,

co vzklíčiti chce v těžké půdě dalekého břehu,



a míti zvuk, jenž nesmělý, přec jemný, smysly mámí,

jak chvění silných drátů utlumených sordinami,



a chtějí důvěrnost mít v tichu prodloužených staccat

když na nejnižších polohách tmou chystají se plakat...



Na violu svou zděděnou jen tehdy, tehdy hraji,

když měsíc teprv vyjít má a tma je ještě v kraji,



a vigilie přísná padá za lesy a vodu

a krajem velké tajemství jde slavných Božích Hodů.



Mé tenké prsty po strunách vždy nervózně se chvějí,

když tichý doprovod svůj pozdě za večera pěji...



Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji.



napsal někdy před sto lety K.H. (nikoliv Adriana ;-) a já jsem neodolal, to teď semka přepsat

Alexander Dumas dumá nad románem O letadélku Káněti ;o)) Líbí, fajn