...kolem tohoto místa se toulám velmi často... ...už v dětství mne vrtalo v kedlubně, co vše je uvnitř této podivné a velmi tajemné kruhové stavby u potoka pod lesoparkovým svahem...
...ale nikdy jsem si nevšiml těchto konkrétních monogramů...
...tak až opět půjdu kolem, tak se na chvíli zastavím...
...opravdu nevím jak vám všem mám poděkovati za tak extrémně kladné komentáře...
...zkrátka převelice moc DĚKUJI...! =O)
...a opět si dovolím připomenouti, že za to vše může rozverná víla Náhoda...
...vždy, když poprvé ocivuji vyvolané negativy, tak se divím, co to do těch naexponovaných políček vlezlo za poťouchlosti a šílenosti, o kterých jsem v okamžiku rozmáčknutí spouště neměl ani tušení... :O))
...lze vůbec toto téma vyfotit tak, aby nevznikl další z miliard kýčů..?
...a ještě k tomu všemu naprosto troufale barevně...?
...a hleďme, lze...!
...tato fotografie je důkazem...!
...něco malinko je zde jinak...
...a to malinko přetlačilo tuto fotografii na druhou stranu velmi strmé hrany...
...tato fotografie má i přes naprosto totálně „fotograficky zetlelé“ téma grády...!
...má šťávu...!
...snad je to tím, že je focena nejen z nadhledu ale i s evidentním nadhledem...
...tato fotografie (ať už je myšlena jako jakkoliv velká či třeba jen nepatrná recese) rehabilituje pohled na Hradčany a Karlův most...
...a vlastně nakonec i přináší důkaz, že Praha je přece jen krásná...
...a fakt, že horizont je mírně nakloněn je sice malou chybou, ale o to větším kladem... ...tato skutečnost umocňuje „dynamičnost“ fotografie – dává jí lehkost, nenucenost, neupatlanost, hravost atd...
...tato fotografie je živá...
...a navíc dostala do vínku zajímavou (kultivovanou) barevnou tonalitu a hezky šťavnatou oblohu...
...pokud bych ji viděl jen tak volně a bez názvu, dokonce bych řekl, že zde vidím poesii skladové periferie – tu zvláštní bizarní a zvrácenou poesii periferie města současné spotřební společnosti...
...poesii místa, které ačkoliv přeplněné lidmi zároveň zeje jakousi zlověstnou kulturní prázdnotou...
...určitě jde o poesii, protože poesie je vše...
...existují však různé druhy poesie – a tato fotografie na mne působí především poesií „ztracenou“ a částečně i poesií „morbidní“... ...tím však nemyslím nic špatného k této fotografii, ba naopak, tato fotografie na mne působí, a to velice silně...
Ivan Rusek se nemýlil v tvrzení, že se najde nějaký moula, který zde bude hledat poesii... ...ano, tím moulou jsem já (určitě nejsem sám) protože tato scéna je pro mne skutečně nabyta poesií... ...a jak jsem již kvákal – tou zvláštní až morbidní poesií ztraceného světa, který je zároveň kdesi v té velké hyperkrabici nabytý až k prasknutí nesmírně lákavým zbožím...
...za nejmorbidnější (pokud stále setrváváme u verze vstřebávání verze bez názvu) považuji tu neonovou vánoční výzdobu na sloupech veřejného osvětlení...
...už jen v tomto detailu je koncentrováno mnohé z morbidity totalitní společnosti, ve které jsou diktátorem peníze... ...ty neóny nejsou vánoční výzdobou, nýbrž znesvěcením Vánoc a symbolem jejich transformace v největší rejžovačku roku a všelidového spotřebního běsnění...
...nakupuj ve velkém = jseš IN, nenakupuješ li ve velkém = jseš pro společnost nebezpečným živlem, drhnoucím v jinak dobře promazaném soukolí – jseš pro společnost neužitečným odpadem, který možná brzo vyletí tím komínem na obzoru (a to ještě pořád nejsme u verze fotografie s názvem...)
(abych předešel nedorozumění, uvedu, že rozhodně si nemyslím, že bych znal lék – jakékoliv socialistické pokusy jsou ještě větším zlem – přímo ďábelským pokušením... ...na svobodu rozhodování jednotlivce se nesmí sahat, avšak je otázkou, jak skutečně svobodný jedinec může být ve společnosti, ve které je takřka vše podřízeno hmotnému zisku...
...uvědomuji si, že se nacházíme v začarovaném bludném kruhu, ze kterého zřejmě nelze vystoupit...
...svitla mi však nepatrná naděje – mám právě něco rozečteného o způsobu života původních severoamerických indiánů, který spolehlivě fungoval tisíce let, a který možná nakonec přežije případný (netvrdím však že nutný) kolaps extrémně dravé spotřební společnosti, fungující do značné míry stylem „po nás potopa“...
...jestli jsem tu knihu pochopil správně, tak ti indiáni dokázali žít i bez elektrických zubních kartáčků... ...a místo televizního přijímače se scházeli u praskajícího ohně... ...a prý často tancovali, a prý věnovali zábavě a „volnému“ společenskému životu mnohem více času než současní velmi zaměstnaní „západní“ lidé ...já vím, vše má své pro a proti, asi je to úplná pošetilost, ale tak nějak začínám chápat, že tuto planetu opravdu nelze beztrestně celou vybetonovat a uzavřít se na celé dny a roky do svých kanceláří a výrobních hal a...)
Tome, tak i takovéto úvahy mne napadají při prohlížení této fotografie... ...a to ještě stále nejsme u její verze s názvem...
...mně se tato fotografie líbí i jen tak – čistě obrazově... ...má takovou tu undergroundovou atmosféru okamžiku, ve kterém se nic neděje, o kterém o nic nejde, a ačkoliv auta jedou a s komína stoupá dým, vše je zároveň nehybné...
...atmosféra zimní plískanice z období, kdy se její setrvávání jeví jako ještě nekonečně dlouhé...
...ten zvláštní smutek slunce, které sice zcela evidentně právě svítí, ale zároveň jako kdyby nesvítilo...
...plískanicovou atmosféru umocňují čmouhy na skle od stěrače stírajícího plískanici... ...ty čmouhy zde sedí, a pokud je zde někdo proti těmto obloukovým čmouhám, není dostatečně připraven pro vnímání poesie v jejích „všedních“ podobách...
...stačí se jen dívat trochu déle, a bez předsudků vstřebávat...
...jde o banální okamžik – „statickou momentku“ z auta, avšak v její všednosti nabitou tou zvláštní „letmou“ poesií...
...slovo poesie zde neskloňuji tolikrát, abych udělal radost Ivanovi Rusekovi, ale protože tato fotografie na mne opravdu působí, a to v mnoha rovinách, včetně těch dějiných nejhrůznějších a nejtemnějších...
...ale pokud jsme ještě stále u verze bez názvu, se zde zmíním i o humorných detailech... ...například EUROPARK... ...hm, tak už vím, jak má vypadá park podle evropské normy... ...zřejmě má být zastřešený, aby do parku nepršelo... ...a smí se v europarku sedět na lavičce a jen tak chytat lelky...? ...ale to jen tak blbnu... ...i přes děsivou byrokracii rozhodně nejsem euroskeptikem... ...vždycky jsem se těšil, že až vstoupíme do Evropy, stanu se Evropákem (slovy: Ev-ropákem)... ...a toto krajinářské zátiší je vlastně dostatečně (ev)ropácké... ...a když ten sloup a značka vzadu trochu lépe zakryje to druhé písmeno „R“ a nad „A“ vznikne čárka (což se vlastně tak trochu již stalo) tak nám vznikne slušivý nápis EUROPÁK... (možná EUROPÁK roku...)
...nojo, když jde o verzi bez názvu, tak si mohu dovolit pokusit se i takhle trochu zažertovat...
...ale když si prohlížím verzi s názvem, tak jdou všechny žerty stranou...
...jak zranitelná je lidská společnost... ...a jak snadno ovlivnitelná je lidská mysl... ...a jak je snadné celospolečensky i osobně neodolat zlu – a to i tomu největšímu... ...tato fotografie ve verzi s názvem je mementem a relativně nenápadným, ale snad právě proto intenzivním varováním...
...tak jsem to prošvihl... ...měl jsem původně v úmyslu tuto krajinářskou fotografii klasifikovat až po zralé úvaze... ...ale jaksi nedopatřením jsem prošvihl precizně vymezený termín – tzv. klasifikační startovací okno ( lidově řečeno pro klasifikaci ideální hodinu a minutu...)
...a nyní mně tedy nezbývá nic jiného, než fotografii klasifikovat až po přezrálé úvaze, ale takováto přetažená (a možná i již lehce nahnilou úvahou mírně kontaminovaná) klasifikace by zcela jistě nemohla býti považována korektní, což znamená, že máme o problém navíc...
...a zcela zjevně jde o problém naprosto zbytečný a zřejmě i trapný... ...kdybych klasifikoval čiperně a především bezodkladně (konkrétně dopoledne) nemuselo k této nepříjemnosti vůbec dojít...
...a tak nyní teda ještě navíc dumám, co s přezrálou úvahou, a jestli je možné již předem poněkud zbabranou (i když zatím stále nerealizovanou) klasifikaci alespoň trochu nějakým nenápadným způsobem napravit...
...no, uvidíme, jak se bude situace vyvíjet, třeba se to nějak vstřebá...
...a možná se třeba objeví i nějaká seriózní odpověď na otázku, proč je na fotografii tak nezřetelný ten již dříve probíraný lodní šroub (otázku zbytečně velkého množství postav na mostě bych v tuto emotivně vypjatou chvíli raději neřešil...)
...už jsem přišel na to, co mi chybí na té lodi: není zřetelněji vidět lodní šroub... ...a ten je přece důležitý... ...jde o neomluvitelnou nedbalost autora fotografie (kapitán lodi za tento vizuální nedostatek nemůže – ten jen konal svou práci...)
...chtělo by to ještě vyretušovat ty rušivé postavy na mostě... ...obzvlášť rušivý je ten hlouček na levé straně v přibližné polivně mostu... ...a lodi něco chybí...
Adriáne Rúčko, právě si asi odhalil skrytý humor pro znalce... ...já jsem jen občasným letištním divákem a ani mne původně nedošla tato pro odborníky - piloty humorná stránka výcvaku... ...Díky...!! =O))
...vysílám velké Díky všem milým fotokolegyním a fotokolegům za krásné a většinou přehnaně štědré komentáře... =O)
Aa* Tomáši Szépe, díky, a s tou matnicí máš 100% pravdu... ...právě teď mne napadlo zkusit probrousit ten kovový rám ve foťáku, který drží o něco větší matnici, než jak je zobrazena v hledáčku – možná je tam rezerva a hledáčkové zorné pole by třeba šlo vybrousit až na 100% zobrazení, ale představa těch všude ve foťáku (a v závěrce) napadaných malých kovových pilin je více než děsivá... =o ( )
Tr. Lubomír Vlk |
Tr. Lubomír Vlk |
...po půlnoci jeden vážený jogín počal předčítati poznámky ze svého sešitu...
...mezi jinými moudrostmi zcela vážným hlasem konstatoval:
“levitací nedosáhneš osvobození...“
...a to je jediné moudro, které mi z toho dávného večírku utkvělo v kedlubně...
,O))
pes: vysílám gigantické hyperpoděkování za ty všechny naprosto úžasné komentáře...!!
=O)
Tr. Lubomír Vlk |
Tr. Lubomír Vlk |
...ale nikdy jsem si nevšiml těchto konkrétních monogramů...
...tak až opět půjdu kolem, tak se na chvíli zastavím...
Tr. Lubomír Vlk |
...zkrátka převelice moc DĚKUJI...! =O)
...a opět si dovolím připomenouti, že za to vše může rozverná víla Náhoda...
...vždy, když poprvé ocivuji vyvolané negativy, tak se divím, co to do těch naexponovaných políček vlezlo za poťouchlosti a šílenosti, o kterých jsem v okamžiku rozmáčknutí spouště neměl ani tušení... :O))
Tr. Lubomír Vlk |
Tr. Lubomír Vlk |
...ohromné Díky všem milým photopostkolegyním a photopostkolegům za lavinu neskutečně štědrých a krásných komentářů...! =O)
Tr. Lubomír Vlk |
(...věnováno IR...)
[aa* ondřej rytíř |
Tr. Lubomír Vlk |
...a pětkrát se pokoušel o lehce pseudolegrační komentář...
...avšak nejen pseudolegrací (která navíc kdekomu (včetně fotografií štědře obdarovaného) může lézt na nervy) je photopostman živ...
...takže nyní na chvíli nevesele – ba přímo vážně...
...přiznám se, že tato fotografie mne poněkud vyvedla z těžko udržované rovnováhy...
...miliardkrát focené téma... ...Hradčany, Karlův most, Vltava atd...
...lze vůbec toto téma vyfotit tak, aby nevznikl další z miliard kýčů..?
...a ještě k tomu všemu naprosto troufale barevně...?
...a hleďme, lze...!
...tato fotografie je důkazem...!
...něco malinko je zde jinak...
...a to malinko přetlačilo tuto fotografii na druhou stranu velmi strmé hrany...
...tato fotografie má i přes naprosto totálně „fotograficky zetlelé“ téma grády...!
...má šťávu...!
...snad je to tím, že je focena nejen z nadhledu ale i s evidentním nadhledem...
...tato fotografie (ať už je myšlena jako jakkoliv velká či třeba jen nepatrná recese) rehabilituje pohled na Hradčany a Karlův most...
...a vlastně nakonec i přináší důkaz, že Praha je přece jen krásná...
...a fakt, že horizont je mírně nakloněn je sice malou chybou, ale o to větším kladem... ...tato skutečnost umocňuje „dynamičnost“ fotografie – dává jí lehkost, nenucenost, neupatlanost, hravost atd...
...tato fotografie je živá...
...a navíc dostala do vínku zajímavou (kultivovanou) barevnou tonalitu a hezky šťavnatou oblohu...
Tr. Lubomír Vlk |
...tato fotografie má mnoho rovin...
...pokud bych ji viděl jen tak volně a bez názvu, dokonce bych řekl, že zde vidím poesii skladové periferie – tu zvláštní bizarní a zvrácenou poesii periferie města současné spotřební společnosti...
...poesii zvláštního ztraceného – člověčí přirozenosti odcizeného světa...
...poesii místa, které ačkoliv přeplněné lidmi zároveň zeje jakousi zlověstnou kulturní prázdnotou...
...určitě jde o poesii, protože poesie je vše...
...existují však různé druhy poesie – a tato fotografie na mne působí především poesií „ztracenou“ a částečně i poesií „morbidní“... ...tím však nemyslím nic špatného k této fotografii, ba naopak, tato fotografie na mne působí, a to velice silně...
Ivan Rusek se nemýlil v tvrzení, že se najde nějaký moula, který zde bude hledat poesii... ...ano, tím moulou jsem já (určitě nejsem sám) protože tato scéna je pro mne skutečně nabyta poesií... ...a jak jsem již kvákal – tou zvláštní až morbidní poesií ztraceného světa, který je zároveň kdesi v té velké hyperkrabici nabytý až k prasknutí nesmírně lákavým zbožím...
...za nejmorbidnější (pokud stále setrváváme u verze vstřebávání verze bez názvu) považuji tu neonovou vánoční výzdobu na sloupech veřejného osvětlení...
...už jen v tomto detailu je koncentrováno mnohé z morbidity totalitní společnosti, ve které jsou diktátorem peníze... ...ty neóny nejsou vánoční výzdobou, nýbrž znesvěcením Vánoc a symbolem jejich transformace v největší rejžovačku roku a všelidového spotřebního běsnění...
...nakupuj ve velkém = jseš IN, nenakupuješ li ve velkém = jseš pro společnost nebezpečným živlem, drhnoucím v jinak dobře promazaném soukolí – jseš pro společnost neužitečným odpadem, který možná brzo vyletí tím komínem na obzoru (a to ještě pořád nejsme u verze fotografie s názvem...)
(abych předešel nedorozumění, uvedu, že rozhodně si nemyslím, že bych znal lék – jakékoliv socialistické pokusy jsou ještě větším zlem – přímo ďábelským pokušením... ...na svobodu rozhodování jednotlivce se nesmí sahat, avšak je otázkou, jak skutečně svobodný jedinec může být ve společnosti, ve které je takřka vše podřízeno hmotnému zisku...
...uvědomuji si, že se nacházíme v začarovaném bludném kruhu, ze kterého zřejmě nelze vystoupit...
...svitla mi však nepatrná naděje – mám právě něco rozečteného o způsobu života původních severoamerických indiánů, který spolehlivě fungoval tisíce let, a který možná nakonec přežije případný (netvrdím však že nutný) kolaps extrémně dravé spotřební společnosti, fungující do značné míry stylem „po nás potopa“...
...jestli jsem tu knihu pochopil správně, tak ti indiáni dokázali žít i bez elektrických zubních kartáčků... ...a místo televizního přijímače se scházeli u praskajícího ohně... ...a prý často tancovali, a prý věnovali zábavě a „volnému“ společenskému životu mnohem více času než současní velmi zaměstnaní „západní“ lidé ...já vím, vše má své pro a proti, asi je to úplná pošetilost, ale tak nějak začínám chápat, že tuto planetu opravdu nelze beztrestně celou vybetonovat a uzavřít se na celé dny a roky do svých kanceláří a výrobních hal a...)
Tome, tak i takovéto úvahy mne napadají při prohlížení této fotografie... ...a to ještě stále nejsme u její verze s názvem...
...mně se tato fotografie líbí i jen tak – čistě obrazově... ...má takovou tu undergroundovou atmosféru okamžiku, ve kterém se nic neděje, o kterém o nic nejde, a ačkoliv auta jedou a s komína stoupá dým, vše je zároveň nehybné...
...atmosféra zimní plískanice z období, kdy se její setrvávání jeví jako ještě nekonečně dlouhé...
...ten zvláštní smutek slunce, které sice zcela evidentně právě svítí, ale zároveň jako kdyby nesvítilo...
...plískanicovou atmosféru umocňují čmouhy na skle od stěrače stírajícího plískanici... ...ty čmouhy zde sedí, a pokud je zde někdo proti těmto obloukovým čmouhám, není dostatečně připraven pro vnímání poesie v jejích „všedních“ podobách...
...stačí se jen dívat trochu déle, a bez předsudků vstřebávat...
...jde o banální okamžik – „statickou momentku“ z auta, avšak v její všednosti nabitou tou zvláštní „letmou“ poesií...
...slovo poesie zde neskloňuji tolikrát, abych udělal radost Ivanovi Rusekovi, ale protože tato fotografie na mne opravdu působí, a to v mnoha rovinách, včetně těch dějiných nejhrůznějších a nejtemnějších...
...ale pokud jsme ještě stále u verze bez názvu, se zde zmíním i o humorných detailech... ...například EUROPARK... ...hm, tak už vím, jak má vypadá park podle evropské normy... ...zřejmě má být zastřešený, aby do parku nepršelo... ...a smí se v europarku sedět na lavičce a jen tak chytat lelky...? ...ale to jen tak blbnu... ...i přes děsivou byrokracii rozhodně nejsem euroskeptikem... ...vždycky jsem se těšil, že až vstoupíme do Evropy, stanu se Evropákem (slovy: Ev-ropákem)... ...a toto krajinářské zátiší je vlastně dostatečně (ev)ropácké... ...a když ten sloup a značka vzadu trochu lépe zakryje to druhé písmeno „R“ a nad „A“ vznikne čárka (což se vlastně tak trochu již stalo) tak nám vznikne slušivý nápis EUROPÁK... (možná EUROPÁK roku...)
...nojo, když jde o verzi bez názvu, tak si mohu dovolit pokusit se i takhle trochu zažertovat...
...ale když si prohlížím verzi s názvem, tak jdou všechny žerty stranou...
...jak zranitelná je lidská společnost... ...a jak snadno ovlivnitelná je lidská mysl... ...a jak je snadné celospolečensky i osobně neodolat zlu – a to i tomu největšímu... ...tato fotografie ve verzi s názvem je mementem a relativně nenápadným, ale snad právě proto intenzivním varováním...
Tr. Lubomír Vlk |
(...věnováno IR...)
[aa* ondřej rytíř |
Tr. Lubomír Vlk |
...a proč ta loď napravo, která je na fotografii zachycena tak nešťastně bez lodního šroubu, pluje opačným směrem než říční kal...?
...jde o protest proti kalu či jen o nevinnou plavbu bez jasného cíle...?
...a kde je rybář...?
...a co (případně kdo) se ukrývá pod druhým mostním obloukem...?
...a není ten romantický pár z dřevěné pramice (s nevelkou dírou od suku ve dně) pod hladinou řeky již příliš dlouho...?
...lze vůbec takhle komplikovanou fotografii darovat...? ...a když už, unese obdarovaný tíhu záhadami nakaženého krajinářského fotografického svědectví...?
...a bude mít obdarovaný radost...? ...pokud bude, dárek je v pořádku...
(...věnováno IR...)
[aa* ondřej rytíř |
Tr. Lubomír Vlk |
...tak jsem to prošvihl... ...měl jsem původně v úmyslu tuto krajinářskou fotografii klasifikovat až po zralé úvaze... ...ale jaksi nedopatřením jsem prošvihl precizně vymezený termín – tzv. klasifikační startovací okno ( lidově řečeno pro klasifikaci ideální hodinu a minutu...)
...a nyní mně tedy nezbývá nic jiného, než fotografii klasifikovat až po přezrálé úvaze, ale takováto přetažená (a možná i již lehce nahnilou úvahou mírně kontaminovaná) klasifikace by zcela jistě nemohla býti považována korektní, což znamená, že máme o problém navíc...
...a zcela zjevně jde o problém naprosto zbytečný a zřejmě i trapný... ...kdybych klasifikoval čiperně a především bezodkladně (konkrétně dopoledne) nemuselo k této nepříjemnosti vůbec dojít...
...a tak nyní teda ještě navíc dumám, co s přezrálou úvahou, a jestli je možné již předem poněkud zbabranou (i když zatím stále nerealizovanou) klasifikaci alespoň trochu nějakým nenápadným způsobem napravit...
...no, uvidíme, jak se bude situace vyvíjet, třeba se to nějak vstřebá...
...a možná se třeba objeví i nějaká seriózní odpověď na otázku, proč je na fotografii tak nezřetelný ten již dříve probíraný lodní šroub (otázku zbytečně velkého množství postav na mostě bych v tuto emotivně vypjatou chvíli raději neřešil...)
(...věnováno IR...)
[aa* ondřej rytíř |
Tr. Lubomír Vlk |
...nechci hodnocení uspěchat... ...nerad bych vyznění fotografie ovlivnil unáhleným přidělením nepromyšleného množství bodů...
(...věnováno IR...)
[aa* ondřej rytíř |
Tr. Lubomír Vlk |
(...věnováno IR...)
[aa* ondřej rytíř |
Tr. Lubomír Vlk |
Tr. Lubomír Vlk |
Tr. Lubomír Vlk |
Tr. Lubomír Vlk |
Tr. Lubomír Vlk |
Aa* Tomáši Szépe, díky, a s tou matnicí máš 100% pravdu... ...právě teď mne napadlo zkusit probrousit ten kovový rám ve foťáku, který drží o něco větší matnici, než jak je zobrazena v hledáčku – možná je tam rezerva a hledáčkové zorné pole by třeba šlo vybrousit až na 100% zobrazení, ale představa těch všude ve foťáku (a v závěrce) napadaných malých kovových pilin je více než děsivá... =o ( )
,O))