Ohledně těch emocí máte samozřejmě částečně pravdu. Ale nezapomeňte, že po 60-ti letech jsou vzpomínky těchto lidí ovlivněné také nostalgií. Hodně zlého z nich vyprchalo, zůstávají vzpomínky na to, že byly mladí. Asi to nedovedu vyjádřit jako Kundera v Nesnesitelné lehkosti bytí, ale snad mi porozumíte. Viděl jsem dokument o německém vojákovi a američanech z Omahy - dne D na ně vystřelil 10.000 nábojů z kulometu, stejně jako oni myslel jen na to aby přežil a po 50-ti letech se na sebe usmívali jako přátelé...
Hřbitovy v Normandii vyvolávají spoustu emocí, příště pošlu něco lepšího. Ale neměl jsem dost hroší kůži fotit veterány se slzami v očích u hrobů... Příště vyberu snad něco fotograficky lepšího :-)
Abych to odlehčil, tak docela mě pobavili nějací zoufalci z Čech, kteří vážně hledali hrob vojína Ryana. Nějak jim uniklo, že ten tam být nemá....

No netvrdím, že jsem s výsledkem úplně spokojen, ale problém je, že scéna byla v oblaku rozptýleného kouře z předchozích výstřelů a výbuchů... A záběry kde byl pořádný oblak kouře byla zase zkažené jinak...

Dobré. Jsem si nikdy nevšiml, jaké má oči... teď už si to budu pamatovat :-)