Automatické ostření

V poslední době se dostává na přetřes nová možnost ulehčení těžkého řemesla fotografa. Je to „automatické ostření“. Ač to zní neuvěřitelně, fotografický aparát (respektive objektiv) je schopen zaostřit na základě „ svého měření“ a „ své logiky“. Výsledkem je ostrá fotografie a to bez soustavných a opakovaných zásahů fotografových. Tato skutečnost se jeví tak neuvěřitelně, že je třeba napsat pár slov na vysvětlenou.


Návrhy jak něco takového vyrobit se ubírá několika směry:


Prvním z nich, je určení vzdálenosti foceného předmětu pomocí automatického nebo poloautomatického zařízení. Druhá možnost je založena na automatickém hledání optimální ostrosti obrazu.


Zařízení prvního druhu vysílají vhodný (světelný, zvukový, apod.) signál k snímanému objektu a odražený signál snímá čidlo , které podle zpoždění signálu nebo směru z kterého přichází určí vzdálenost předmětu a podle ní nastaví snímací objektiv.


Taková zařízení jsou ovšem velmi objemná, nákladná a složitá. To omezuje budoucí využití jen pro profesionální zařízení s velmi vysokou cenou. Navíc tento způsob měření dost omezuje mobilitu fotografa. Měřící zařízení se totiž vejde do boxu 10* 20*20 cm a vyžaduje externí zdroj napájení – nejlépe autobaterii.


Slibnější je druhý způsob, který využívá nelineárního průběhu charakteristiky některých fotoelektrických měničů – např. fotoelektrických odporů. Nerovnoměrné rozložení světla na fotoelektrickém odporu má totiž jiný vliv na proud , procházející tímto fotoel. odporem, než stejný světelný tok, rozložený rovnoměrně.


Ostrý obraz má nerovnoměrné rozdělení osvětlení v obraze a srovná-li se tedy proud procházející fotoel. odporem osvětleným obrazem přímo s proudem fotoel. odporu osvětleného rozptýleně (např. přes matnici), pak je mezi oběma proudy rozdíl , čím nerovnoměrnější je osvětlení přímo osvětlovaného fotoel. odporu, tj. čím ostřejší je obraz.


Tento způsob měření je mnohem slibnější než první možnost automatického ostření a to zejména díky menší technologické náročnosti a určitě důležitý parametr je spotřeba elektrické energie, která hraje pro tuto druhou variantu.


Další problém, který vyvstává je jak a čím pohánět soustavu čoček tak, aby se dosáhlo zaostření.


Představa, že fotograf bude chodit s aparátem s speciálními „ohromnými“ objektivy (v kterých budou ukryty motory) propojeným kabely s brašnou jenom proto aby za sebe mohl nechat ostřit „automatiku“ je značně zábavná….


V každém případě i tato varianta ostření je vhodná spíše pro extrémní profesionální fotografii – např. pro aparáty umístěné v pevných konstrukcích a asi nelze předpokládat nějaké rozumné využití v běžné fotografické praxi. Jak amatérské, tak profesionální.