ta cistota fotky je neuveritalna...a ten pocit zo zazitkov, kore v sebe nosi chlapik...nenormalne...perfektna fotka...taketo sa ,mi moc lubia...i orezom i vypovednou hodnotou...
Michale, je to tvůj názor a to je v pořádku. Nemůžeme všichni s BW pracovat stejně, to by byla trgédie. Jak jsi na to přišel, že je to člověk na okraji? Já to někde pod fotkou píši? Potkávám tyto zajímavé tváře ve městě a kyž je fotím, tak s jejich svolením a proto, že s nimi mluvím a dozvím se něco o nich a oni o mě. Tento člověk je bývalý bagriata, má svůj důchod, bydlí ve svém bytě a je náramně spokojený. Co je na tomto portrétu tuctového mi zůstává záhadou.
ahoj Michale, me se proste nelibi jak pracujes s bw, navic mi to nic nerika, videl jsem spoustu fotek lidi na okraji a v dnesni dobe je asi potreba neco malo pridat aby to nevyznelo tuctove
Tenhle pán na fotce má světýlka v očích... ještě mu nevyhasla, to je strašně moc dobře........ jsou ale lidé, které svět semlel na šedivou kaši smutku a beznaděje... A my je potkáváme všude kolem sebe.. a máme strach se do těch vyhaslých očí podívat..... máme strach, že zahlédneme sami sebe...
Přikládám - s Michalovým dovolením - básničku cca 2 roky starou.... pohledy ......potkala jsem ten den tolik bolavých, smutných, vystrašených a prázdných očí... Mimochodem, tohle není depka! Tohle je lítost!!!
Poplatni době
která úspěch žádá
a když ne úspěch, tak aspoň
zařadit se v davu
Žijeme zmatkem
svých roztříštěných světů
Bedlivě střežíme pak
každé vlastní špatné došlápnutí
ke křížům přibití
o své sny rozbití
sami sebou v klubko zamotaní
A pak se někdy v zámku zlomí klíč
a praskne pérko v hodinách
Při pádu dolů marně se chytáš
věcí cestou nastřádaných
Když slovo domov
už ztratilo svou cenu
v prázdnotě hledáš místo
kam se schoulit v čase chladu
Uvnitř je ticho zvenčí hluk
a slova v hrdle zadrhnutá
zmateně odečítají rytmus
ze vzorců pochodujícího světa
ke křížům přibití
o své sny rozbití
sami sebou v klubko zamotaní
Uprostřed davu netečně žijí
s unaveným pohledem
jak svíčka vyhořelá
Jen malý plamínek kdesi u dna ještě bliká
A nás za noci jen někdy úzkost svírá
Ve vlastním shonu zacyklení
nemáme síly podat ruku
Bez vydechnutí dobíháme svět
A přece jsou to naše oči
co na nás hledí skrze mříž
Cosi nám brání ohlédnout se
Možná se bojíme zrcadlení..
ke křížům přibití
o své sny rozbití
sami sebou v klubko zamotaní
Komentáře (150)
Přikládám - s Michalovým dovolením - básničku cca 2 roky starou....
pohledy
......potkala jsem ten den tolik bolavých, smutných, vystrašených a prázdných očí... Mimochodem, tohle není depka! Tohle je lítost!!!
Poplatni době
která úspěch žádá
a když ne úspěch, tak aspoň
zařadit se v davu
Žijeme zmatkem
svých roztříštěných světů
Bedlivě střežíme pak
každé vlastní špatné došlápnutí
ke křížům přibití
o své sny rozbití
sami sebou v klubko zamotaní
A pak se někdy v zámku zlomí klíč
a praskne pérko v hodinách
Při pádu dolů marně se chytáš
věcí cestou nastřádaných
Když slovo domov
už ztratilo svou cenu
v prázdnotě hledáš místo
kam se schoulit v čase chladu
Uvnitř je ticho zvenčí hluk
a slova v hrdle zadrhnutá
zmateně odečítají rytmus
ze vzorců pochodujícího světa
ke křížům přibití
o své sny rozbití
sami sebou v klubko zamotaní
Uprostřed davu netečně žijí
s unaveným pohledem
jak svíčka vyhořelá
Jen malý plamínek kdesi u dna ještě bliká
A nás za noci jen někdy úzkost svírá
Ve vlastním shonu zacyklení
nemáme síly podat ruku
Bez vydechnutí dobíháme svět
A přece jsou to naše oči
co na nás hledí skrze mříž
Cosi nám brání ohlédnout se
Možná se bojíme zrcadlení..
ke křížům přibití
o své sny rozbití
sami sebou v klubko zamotaní