Fotografie: -

Autor: George Broom | |

Kategorie: krajina

Vloženo: 16:18:15 24.10.2002

Technická data:

Predtim s JVC GC-QX5 pak se Sony Cybershot F505 a ted uz jen pouze s Canon Powershot G2

Poznámky a vzkazy:

Velbloudi pocházejí ze Severní Ameriky, avšak v Asii zdomácněli již před mnoha staletími. Jeho nejstarší prapředek Protylopus se vyskytoval v Severní Americe před 40-50 miliony let, nebyl však větší než zajíc. S rozšířením stepí se zvířatům zvětšily nohy a usnadnily tak chůzi po sypké půdě. Před 35 miliony let zde žil Poebrotherium, jehož velikost byla podobná srnci, ale již se začínal vzhledem podobat velbloudovi. Měl také srostlé kosti předloktí. Z něho vznikly další vývojové větve a před 12-24 miliony let žila zvířata podobná gazele nebo žirafě, avšak před 2-10 miliony let vyhynuly. Další větev se vyvinula v rod Provamelus, z něhož se později velbloudi vyvinuli. Předkové velbloudů se za asijský kontinent dostali před 2-3 miliony let přes obnaženou souš v Beringově úžině. Předchůdci velblouda dvouhrbého se usadili ve východní Asii a předchůdci velblouda jednohrbého se vydali do Arábie a severní Afriky. Jiní velbloudovití se rozšířili v Andách, kde se z nich vyvinuly lamy a vikuně.

Velbloudi dvouhrbí jsou rozšířeni pouze v Afghánistánu, Turecku, Íránu, Číně, na území bývalého Sovětského svazu a v Mongolsku.

Velbloud může odolávat slunci desetkrát déle než člověk. Jeho tajemství tkví ve vysoké postavě, neboť když se postaví ke slunci, není přímému slunečnímu záření vystavována velká část těla. K tomu má hustou srst, která jej za dnes chrání proti slunci a v zimě proti chladu. Chlupy totiž udržují vrstvu vzduchu mírné teploty mezi kůží a okolním vzduchem. Většina velbloudů jednohrbých má světlou barvu, což usnadňuje odraz slunečních paprsků a snižuje jejich tepelné působení. Velbloud také bez problémů snáší přechod tělesné teploty z 34 °C v noci na 40-41°C ve dne. Na povrchu těla totiž vylučuje pot, který tělo rychle ochlazuje. Velbloud „šetří“ i při vyměšování. Výkaly jsou velmi suché a moč zahuštěná. Proti písku se chrání uzavíráním nozder. Při nádechu se před příchodem vzduchu do plic zvlhčuje a ochlazuje v objemných nosních dutinách.

Tajemství velbloudovi výdrže bez vody vězí v jeho červených krvinkách. Jsou velmi malé, oválné (to je typické i pro jiné velbloudovité, např. pro lamy) a velmi početné. Když se velbloud zásobí vodou, krvinky se zakulacují. Vyloučí-li čtvrtinu své hmotnosti potem, obsah vody v krvi mu klesne jen o desetinu, a proto je krev neustále natolik řídká, že na sebe dokáže vázat kyslík. Velbloud je tedy nesmírně odolný vůči dehydrataci, může pozbýt až 20% vody a nepocítí žádné fyzické obtíže. Zato člověk při 10% trpí a při 12% umírá. Velbloudova noha je zakončena dvěma prsty, na nichž má pružné polštářky, díky nimž je noha izolována od rozpáleného písku a neboří se. Je však citlivý na kameny, o něž se velbloud někdy zraní. Při chůzi zvedá zároveň nohy na stejné straně. Denně urazí 30-40 km rychlostí 3,5 km. Při cvalu dosáhne rychlosti 25 km/h, avšak nevydrží takto běžet moc dlouho.

Velbloud se živí rostlinami, avšak na rozdíl od ovcí nebo koz nevypásá celou vegetaci. Z každé rostlinky, kterou najde si ukousne jedno sousto a jde dál, což podporuje růst rostliny. Hledáním potravy velbloud tráví denně 8-12 hodin potravy. Denně spotřebuje 10-20 kg čerstvé potravy. Při zátěži pak 30-50 kg. Jeho žaludek dokáže přeměnit ve vstřebatelné látky i chudou potravu. Co se týče druhu rostlin, je velice nevybíravý. Spásá i trnité akácie (trnité rostliny může spásat díky rozštěpeného hornímu pysku) nebo slanomilné rostliny halofyty. Jinak ale požívají i trávu a to jak čerstvou (ihned po dešti) tak suchou, která obsahuje sice pouze 5% vody, ale je v ní spousta minerálních látky podporující laktaci. Někdy velbloudi snědí i vysušené zbytky gazel (odkud získávají fosforečnovápenatou minerální složku) nebo staré kosti. Na pobřeží jim rybáři nechávají zbytky ryb, jimiž taktéž nepohrdnou. Když se naskytne příležitost doplnit vodu, dokáže velbloud vypít naráz 120-130 litrů vody, což však v poměru s jeho velikostí není tolik.Velbloud se může rozmnožovat po celý rok, avšak činí tak tehdy, aby se mládě narodilo do hojnosti potravy. Samci jsou v období říje velmi agresivní, cení zuby a velmi slintají. Při soubojích, prováděných vestoje, můžou otevřít tlamu natolik, že do mohou uchopit soupeřovu hlavu. Souboje někdy končí i smrtí. Jeden samec obvykle oplodní 8-10 samic, přičemž páření jim trvá 10-20 minut.Po 390 dnech březosti se narodí obvykle jedno mládě, vážící 25-50 kg. Jeho matka ho ani neolíže, ani nepozře placentu. Hned po narození se mládě učí chodit a hledá matčiny struky. Den po narození je schopné jít s matkou na pastvu nebo se přidat ke stádu.

Velbloudí mléko, jehož dokáže samice vyprodukovat i 15l denně, obsahuje asi 87% vody, 3-5% tuku, 3-5,5 % laktózy a 3-4 % bílkovin. V období 9-18 měsíců produkuje matka 6 litrů mléka za den. Mládě bývá odstaveno asi v jednom roce, neboť o mléko má zájem o člověk. Velbloud, který předtím okusil i pevnou stranu, se mléka vzdá bez obtíží, avšak jsou k vidění tříroční velbloudi snažící se napít se mléka.

Mladí velbloudi si často hrají, mezi jejich oblíbené kousky patří překračování ležící matky nebo napodobování soubojů, čemuž se však samice neoddávají. Toto se vyskytuje i u pěti či šestiletých samců, avšak ne v období říje.

Samice jsou pohlavně dospělé ve 3-4 letech, zato samci až ve 4-5 letech. Obvykle mívají jedno mládě za dva roky.

Když se velbloudi nechají na svobodě několik měsíců, lze pozorovat, že se utvářejí skupinky o 6-30 členech. V některých jsou samice pouze s jedním samcem, v jiných pouze samice a v dalších pouze dospělí samci.

Jeho zrak je dobře vyvinutý a oči jsou před pískem chráněny dlouhými řasami. Čich mu slouží k rozpoznání svého druhu (např. matka s mládětem, samec samici připravenou k rozmnožování apod.) Velbloud má velmi malé ušní boltce a ucho před pískem chrání chlupy. Dospělý velbloud má 34 zubů (velbloudě 22 mléčných). Zuby neustále rostou, a proto si je musí velbloud obrušovat žvýkáním např. kostí nebo dřeva. Zadní noha vypadá delší, neboť velbloud nemá kožní záhyb od boku po koleno, který se nachází u většiny čtvernožců. Velbloud má na určitých částech těla (zápěstní a loketní kloub na předních nohou na kolenou zadních nohou a na hrudi) mozoly tvořené asi 7 milimetry silnou zrohovatělou pružnou blánou, která však u mladých jedinců není zcela vyvinuta. O tato místa se totiž při odpočinku opírá. Mozoly (ne však zcela vyvinuté) se nacházejí i u zárodků jednohrbého a zdomácnělého dvouhrbého velblouda. U divokých drabařů se nevyskytuje.

Velbloud působí povýšeně, neboť jeho krk je velmi dlouhý a hlava je posazena tak, že se nozdra dostávají výše než oči. Zápěstní kosti na noze jsou srostlé.
Oba druhy velbloudů se mohou křížit a jejich potomci jsou také plodní. Kříženec má zadní hrb, který zvolna přechází v ne příliš vyvinutý hrb přední. Velbloudi se domestikovali pro mléko a pro jejich sílu. Jsou dodnes používání jako tažná zvířata, neboť unesou až 280 kg nákladu. Byli rozšířeni i do Austrálie a Kanárských ostrovů, kde postupně zdivočeli. Jinde se ho vysadit nepodařilo.

Velbloud jednohrbý (Camelus dromedarius), neboli dromedár má jak napovídá název pouze jeden hrb, který se mu mění dle toho, zda má dostatek potravy. Na rozdíl od velblouda dvouhrbého však hrb zůstává vždy ve svislé poloze. I u dromedára existuje v zárodečním stádiu přední druhý hrb, avšak nevyvíjí se.

Velbloud dvouhrbý (Camelus bactrianus), neboli drabař, se vyznačuje zejména dvěma hrby, které se při dostatku potravy drží vzpřímené. Jakmile však začne velbloud hladovět, naklánějí se na stranu. Jeho kůže totiž není tak pružná jako u dromedára. Váží 500-700 kg, je tedy těžší než dromedár, ale má menší nohy. Jeho srst je velmi hustá a chrání ho jak před vysokými(50°C) tak před nízkými (až –25°C) teplotami. Chlupy na jaře při línání vypadávají v chomáčcích.

Mezi Mongolskem, Čínou a Tureckem žije 500-1000 kusů divokých drabařů. Jsou menší než jejich domáčtí příbuzní, mají menší nohy, stále hnědou srst a hlavně nemají mozoly. Jestliže jejich potrava (tamaryšek, divoký česnek, topoly, saxauly) obsahuje dostatek vody, nemusí i měsíc pít. V zimě se stahují do údolí, kde je potravy i vody dostatek.

Popis:

Klíčová slova:

exif